– E&C blog –


Potřebuje Česká republika nové jaderné reaktory?

By Ondrej Zicha

By Ondrej Zicha on 30/07/2018

Prefer the English version? You can find it here. 

Diskuse o stavbě, a především financování nových jaderných bloků, je v poslední době čím dál živější. Není se čemu divit, výroba ve stávajících reaktorech v JE Dukovany by měla být ukončena v roce 2035. Jestli vše půjde podle plánu, přijde tehdy Česká republika o 2 000 MW instalovaného výkonu, který bude potřeba nahradit.

Státní energetická koncepce počítá v roce 2040 s výrobou 25–33 % elektřiny z jaderných elektráren. Protože bez Dukovan by výroba z jádra klesla pod 20 %, počítá se se stavbou jednoho až dvou bloků, které by měly ty stávající dukovanské nahradit.

ČEZ už v roce 2011 vypsal tendr na výstavbu dvou nových bloků v JE Temelín. Tendr byl ale v roce 2014 zrušen z důvodu příliš nízkých cen elektřiny a nerentabilnosti celého projektu. Je tedy výstavba nových bloků v této chvíli reálná?

Jedno je jisté. Jestli nové bloky mají být postavené před ukončením výroby v Dukovanech, výstavba musí začít co nejdříve.

Otázkou zůstává, kdo by výstavbu zaplatil. Při aktuálních cenách elektřiny se výstavba nových bloků ekonomicky nevyplatí, a to navzdory výraznému zvýšení tržních cen v posledních dvou letech (ceny se od února 2016 více než zdvojnásobily). Nemluvě už o tom, že všechny jiné podobné projekty v Evropě realizované v posledních letech se finálně prodražily na mnohem vyšší částku, než bylo původně plánované.

Dostali jsme se tak do situace, kdy si česká vláda a ČEZ, který jaderné elektrárny provozuje, otázku financování nových bloků přehazují jak horký brambor. Chvíli vypadalo jako možné řešení rozdělení ČEZ na dvě společnosti, přičemž v jedné by si český stát nechal 100% podíl a v té situaci by mohl firmě výstavbu nových bloků jednoduše nařídit. Co by to stálo daňové poplatníky, je už jiná otázka. Toto řešení ale nakonec padlo a rozhodnutí co dále se už poněkolikáté odložilo, tentokrát na podzim tohoto roku.

Diskuse o tom kdo má výstavbu nových bloků zaplatit jasně dokazuje, že jádro v této chvíli rozhodně není levným zdrojem energie. Typickým příkladem je Velká Británie, kde se energetický gigant EDF rozhodl investovat do nových bloků pouze poté, co se vláda zavázala poskytnout projektu vysoké dotace. Tržní ceny v této chvíli nemohou pokrýt náklady spojené s výstavbou a výstavbu nových bloků musí zaplatit daňoví poplatníci. Otázkou pak zůstává, zda tyto veřejné peníze mají být utraceny právě za nové jaderné zdroje. V případě České republiky si navíc můžeme položit ještě jinou otázku:

Potřebuje Česká republika nové zdroje elektřiny?

Čistý export v roce 2017 činil 13 037 GWh. Výroba elektřiny v Dukovanech pak byla na úrovni 11 861 GWh. Pokud se podíváme na vývoj v předchozích letech, výroba z Dukovan a čistý export byly většinou na podobné úrovni. V případě zastavení produkce v Dukovanech bez náhrady tedy Česká republika ztratí pozici exportéra elektřiny, ale dále bude mít dostatek zdrojů pro vlastní spotřebu, pokud se tato spotřeba výrazně nezvýší.

Nové bloky tedy nejsou životně důležité pro zajištění spotřeby. Mohli bychom se ovšem dostat do podobné situace jako sousední Polsko, které také má dostatek zdrojů pro zajištění vlastní spotřeby, ale v případě souhry několika faktorů jako sucho a odstávka několika větších zdrojů, může mít krátkodobě problém s uspokojením poptávky. Taková situace nastala například v roce 2015, kdy velcí odběratelé museli omezit na několik dní spotřebu, aby nedošlo k blackoutu.I z výše zmíněných důvodů nelze než souhlasit, že vybudování nových zdrojů je žádoucí.

Jaké má Česká republika kromě jádra jiné alternativy?

Začněme uhlím. Uhlí stanoví v této chvíli přibližně polovinu produkce elektřiny v České republice. Energetická koncepce ale do budoucnosti plánuje snížení jeho podílu na energetickém mixu. Trend snižování výroby z uhlí je v této chvíli rozšířený prakticky v celé Evropě s výjimkou Polska. Stále se zpřísňující emisní limity, stejně jako růst cen povolenek na emise CO2, budou navíc pravděpodobně dále zvyšovat náklady na výrobu z uhlí. Pokud bychom chtěli jít proti celoevropskému proudu a investovat do uhlí, může se snadno stát, že v určitém momentu dojdeme do situace, kdy výroba z uhlí už nebude rentabilní a zároveň budeme muset dohánět jiné země, které mezitím zainvestovaly do jiných technologií.

Druhou alternativou je plyn. Výroba elektřiny z plynu v posledních 5 letech vzrostla o 40 %, dále ale tvoří pouze 8,5 % českého energetického mixu. Výroba z plynu je nízkoemisní a plyn je v mnoha zemích považován za dobrou alternativu pro uhelné a jaderné zdroje. Česká republika ale musí drtivou většinu plynu dovážet, a to především z Ruska. Další zvyšování energetické závislosti na Rusku není z geopolitického hlediska nejlepším řešením a zvýšení importu ze západní Evropy by vyžadovalo velké investice do plynové infrastruktury.

Třetí alternativou jsou pak obnovitelné zdroje. Problémem České republiky je fakt, že na jejím území je relativně málo oblastí, kde by stabilně a silně foukal vítr, případně svítilo slunce. Dokud tedy nebude vyřešena možnost akumulace elektřiny ve velkém měřítku, nedá se mluvit o zajištění stabilní produkce. Navíc po solárním boomu v roce 2010, který byl doprovázen mnoha podvody, díky kterým investoři dosáhli na vysoké dotace, mají obnovitelné zdroje velmi nízkou podporu veřejnosti. Každá vláda, která by se rozhodla podobně masivním způsobem investovat do nových obnovitelných zdrojů, by riskovala rychlý pokles důvěry veřejnosti.

Argumenty proti obnovitelným zdrojům jsou ale mnohdy založeny na dřívějších překážkách, které byly mezitím překonány díky rychlému technologickému pokroku v posledních letech:

  • Cena solárních panelů dále klesá. Díky tomu je už v mnoha zemích solární energie vyrobená ze střešních panelů levnější než elektřina kupovaná ze sítě. V těchto zemích vidíme, že výroba elektřiny ze slunce roste, a to i bez dotací. Není žádný důvod k tomu, aby se tento trend v nejbližší době nedostal i do České republiky. A to by znamenalo zvýšení produkce elektřiny i bez dotací. Pouze díky tomu, že lidé začnou investovat do solárních panelů, protože tím budou moct ušetřit.
  • Podobný pokles nákladů se týká i větrných turbín. To znamená, že s malými dotacemi – rozhodně menšími, než v případě jádra – se může dále rozvíjet i výroba elektřiny z větru.
  • Více a více odběratelů začíná také zvažovat možnosti týkající se flexibility spotřeby. V případě problémů s nedostatkem dostupné elektřiny, jaké mělo například výše zmíněné Polsko v roce 2015, tito odběratelé mohou omezit spotřebu, za co od provozovatele přepravní sítě dostanou zaplaceno. Toto řešení je opět výrazně levnější, než výstavba nových jaderných bloků.
  • Náklady na výrobu baterií také rychle klesají. V Německu, Belgii, Nizozemsku, Austrálii nebo Spojených Státech vidíme první investice do bateriových uložišť. Například tento týden Tesla oznámila stavbu 250 MW bateriového uložiště v jižní Austrálii. Pokud cena baterií bude dále klesat a zároveň se zlepší jejich parametry, podpoří to také rozvoj elektromobility. A mnozí eksperti vidí baterie v elektrických automobilech jako nástroj k bilancování sítě. Pokud by se tak skutečně stalo, nestálost výroby ze solárních a větrných zdrojů by přestala být problém.

Pokud by se vláda rozhodla nahradit Dukovany velkým stabilním zdrojem, nové jaderné bloky se jeví jako strategicky nejlepší řešení. Tím spíše, že podpora jádra je v České republice dlouhodobě na jedné z nejvyšších úrovní v Evropě.

Na druhou stranu, jaderná energie se stává čím dál konservativnější a nákladnější technologií. V případě dalšího poklesu nákladů na výstavbu obnovitelných zdrojů a baterií se výběr jádra jako zdroje pro budoucnost může brzy ukázat absurdním. Pokud budeme mít k dispozici levné solární a větrné zdroje v kombinaci s bateriemi, drahá jaderná technologie nebude potřeba.


Keep up to date with E&C